Velká čtyřka

Juan D'Arienzo – „El rey del compás“ – „Král rytmu“

Ztělesňuje našlápnutý styl, řvoucí bandoneóny a rychlé tempo. V roce 1935 již tango existovalo asi 40 let, když přišel na scénu. Svými 114 nahrávkami mezi lety 1935 a 1939 změnil celé tango té doby. V několika dalších letech i všechny ostatní orchestry opět začaly hrát pro tanečníky a zrychlily tempo své hudby. Některé z nich se staly hvězdami, které prodali miliony nahrávek, zrovna jako „Král rytmu“.

Carlos Di Sarli

Se svým sextetem začal hrát již na konci dvacátých let, ale až po dlouhé přestávce ve třicátých letech dává dohromady svůj nový orchestr. Zpěvákem mu byl tehdy sedmnáctitý Roberto Rufino. Ačkoliv zpočátku následoval styl nastolený Juanem D'Arienzem, lze již od prvních nahrávek slyšet jeho náklonnost k mírnějšímu projevu, stáčí si poslechnout „Corazón“ nebo „Shusheta“. Netrvalo to dlouho, než si vybudoval styl, pro který ho dnes známe. Centrem jsou housle, udávající rytmus, basa dává prostor k nadechnutí a piano, za kterým seděl sám Di Sarli, měkce doprovází kontrabas a jemně spojuje fráze.

Aníbal Troilo

Pro Argentince jsou Tango a Troilo synonyma a on je hrdina. Zatímco Di Sarli i D'Arienzo vládli ve svých orchestrech pevnou rukou despotů, Troilo byl laskavá, všemi oblíbená osoba. Není náhodou, že velká část členů jeho orchestru založila vlastní kapely nebo se stala skladateli či aranžéry. Věděli jste, že Astor Piazzolla byl jeden z Troilových bandoneonistů? Co je hlavním přínosem Troilovy kapely do vývoje „Zlaté éry“? Role zpěváka! Našel takového, který je mnohými považován za nejlepšího. Byl jím Francisco Fiorentino, přezdívaný Fiore. Dohromady utvořili jednu z nejvýznamnější dvojic zpěvák-orchestr, typických pro začátek čtyřicátých let.

Osvaldo Pugliese

Jako poslední nám zbývá Osvaldo Pugliese. Do nahrávacích studií se dostal jako poslední z „Velké čtyřky“ v roce 1943. Jeho hudba je o kontrastech, proměnlivém tempu a silných emocích. Jako neochvějný komunista byl argentinským režimem dlouho pronásledován, zakazován a občasně uvězňován. Jeho orchestr často hrál nelegálně. Ale zpět k hudbě. Zde je vše převrácené na ruby. Přestože hraje stále ty samé noty, jeho výraz úplně mění známé melodie. Ty občas zmizí pod povrchem, aby se mohly vrátit ještě silnější. Během jedné skladby Pugliese dokáže přejít od jemných a krásných melodií k bouřlivé smršti, ukázat nám sílu a tu nechat pozvolna odejít, aby mohla opět vysvitnout melodie. Není divu, že Argentinci mu přezdívají „San Pugliese“, svatý Pugliese.